Akademie výtvarných umění v ohrožení

Od prosince minulého roku se snažil Senát pražské Akademie výtvarných umění odvolat současného rektora - Jiřího Kotalíka. Pod záminkou systémových a manažerských pochybení se skrývala především opakovaná snaha přetvořit klasickou akademii výtvarných umění v instituci, která by za státní peníze produkovala studenty pouze pro trendově orientovanou uměleckou scénu. Z těchto důvodů se stalo trnem v oku i nově zřízené vědecké pracoviště – Centrum teorie médií. Nově zřízené centrum by mohlo nastavit v teorii českého současného a nedávného umění zcela jiný směr než Vědecko - výzkumné pracoviště AVU, které již několik let vede Jiří Ševčík. Vědecko – výzkumné pracoviště AVU již několik let limituje českou teorii současného a nedávného umění, což jednostranně ovlivňuje podobu uměleckého vysokého školství, média a umělecký trh.    

Česká umělecká scéna není ani po čtvrt století od pádu totality teoreticky strukturovaná. To co je na západě běžně označováno za módní trend uměleckého průmyslu, se kterým se převážně obchoduje, tak česká uměnovědná teorie stále ještě považuje za podstatné projevy. Důležitost tohoto umění teoretici spatřují především v tom, že tato díla lze přiřadit k podobným projevům v zahraničí (často prezentovaná především na zahraničních veletrzích současného umění, ART Basel, Berliner Liste apod. ). To, že se většinou jedná o uměle vytvářené trendy, jejichž způsob výroby a produkce je shodný s módním nebo hudebním průmyslem nereflektují. Důležitým momentem je úspěšnost v zahraničním kontextu, a to bez ohledu na jakoukoliv myšlenkovou a formální kontinuitu.

Již totalitní umělecká scéna byla v 80. letech polarizována silným vlivem teoretické dvojice Jany a Jiřího Ševčíka, která se přes polovinu svého profesního života věnovala teorii architektury a středověkému umění.

Od konce 60. let 20. stol. začaly na českou scénu pronikat zahraniční trendy, které byly některými umělci mechanicky přebírány a bez kontinuity namontovány na jejich dosavadní způsob práce (Kmentová Eva, Šimotová Adriena již od konce 60. let zcela přejímá principy, které se objevují v díle např. předčasně zesnulé německé umělkyně Evy Hesse apod.), což v totalitním Československu bylo považováno za neoficiální linii. Nezávislé projevy (Brázda Pavel, Modrý V. V., Sobotka Ivan, Šlenger Karel apod.), které vznikaly kontinuálně a celá desetiletí v naprosté izolaci, byly vědeckovýzkumným centrem pražské Akademie zcela ignorovány, a to i přestože mají podstatný vztah k českému modernímu umění.

V 80. letech se středem zájmů této teoretické dvojice staly z převážné části projevy, které v závěsu za zahraničím následovaly a stále následují úspěšné a ověřené principy a jejich následné mutace v módních trendech (ruský SOCART, okruh kolem „Arte Povera“ a němečtí umělci kolem uskupení „Neue Wilde“). Následovníci těchto světových trendů (Císařovský Tomáš, David Jiří, Kovanda, Příhoda, Skrepl Vladimír apod.) jsou celou řadu let těmito teoretiky oficializováni a komercializováni, a to i přestože vedle nich vznikala a vznikají díla umělců, kteří pracují na svém uměleckém projevu dlohodobě, kontinuálně a se snahou o svá vlastní řešení (Perič Milan, Singer Michal, Trabura Roman apod.).

Poskakování mezi nejnovějšími trendy je hlavním smyslem jejich školení, což vede u nejambicióznějších studentů k raketovému úspěchu (Baladrán Zbyněk, Herotová Petra, Koťátková Eva, Lang Dominik, Skála Jiří, Šedá Kateřina. Ther Mark apod.). Pro díla těchto umělců je spekulativně vytipované sociální téma, které je v díle zpracováno ověřenými postupy od klasické moderny až po nedávné komerčně úspěšné trendy v umění. V jednom díle nebo cyklu dochází často k mixování různých klasických i méně klasických výrazových prostředků a to bez jakékoliv návaznosti na předešlou práci (dadaistická koláž, Hannah Höch; mechanické skulptury, Rebecca Horn; umělecké postupy a prezentace, Hanne Darboven; fotografie a instalace módních a komerčně úspěšných ikon současnosti, Erwin Wurm; Aj Wej- wej apod.). Autentické projevy, které jsou intenzivně prožity, a ve kterých lze vysledovat silné vazby a souvislosti k českému i zahraničnímu prostředí a snaží se téma vystihnout nejjednodušími principy jsou permanentně tímto vědeckým centrem přehlíženy (Jan Wolfchen Vlček, Vladan Kolář apod.).

Jana a Jiří Ševčíkovi a jimi vychovaná generace teoretiků vědeckovýzkumného pracoviště (Edith Jeřábková, Pavlína Morganová apod.) se svým zájmem o díla, která jsou charakteristická mechanickým přejímáním ověřených myšlenkových i výrazových prostředků profesně řadí především ke kurátorům, kteří pracují pro privátní komerční galerie a vyhledávají nejnovější módní hity (v současné době např. výstava v privátní prodejní galerii Hunt Kastner Artworks, „Země se otáčí a vše z ní sklouzává“. Text k výstavě; Jeřábková Edith.).

Po listopadových událostech v roce 1989 se celá řada umělců a teoretiků snažila dohnat vzniklý deficit, což vedlo k nekritickému přivlastňování ověřených prostředků a spekulacím. S nárůstem vysokých uměleckých škol koncem 90. let, důsledkem stále rychlejšímu a dostupnějšímu připojení k sítím a stále vzrůstající globalizaci dochází k masovému nárůstu děl a umělců. Silný vliv a dlouholetou neschopnost distance od jednoho teoretického směru vědeckovýzkumného pracoviště AVU potvrdila i rozsáhlá výstava a katalog „Ostrovy odporu“, která byla prezentována v první polovině minulého roku v Národní galerii. Tento vědecký projekt měl zpracovat české umění od 80. let 20. století po současnost. Výsledkem byla chaotická instalace bez argumentace a pohled na počátky a vývoj „globalizovaného umění“ v Čechách.

Tímto nekritickým směrem Jana a Jiří Ševčíkovi profilovali nejen Vědeckovýzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění, ale i Cenu Jindřicha Chalupeckého.

Stejným způsobem chce protestující okruh pedagogů a studentů přetvořit současnou Akademii výtvarných umění. V České republice je možné studovat umění asi na sedmi vysokých školách, což je na velikost a možnosti České republiky nadbytek. Obdobnou změnou prošla v posledních letech Vysoká škola uměleckoprůmyslová nebo brněnská Fakulta výtvarných umění, které zcela přijaly principy současných trendů v přípravě na tzv. kariéru umělce. Ateliéry jsou často vedeny velmi mladým umělcem (Ateliér sochařství, VŠUP, Dominik Lang, Edith Jeřábková apod.), jehož profesní životopis odpovídá současnému trendu (alespoň jedna samostatná výstava za rok). Vedle uměleckého vedení se výuky účastní i teoretik, jehož pohled na současnou situaci v umění je jednostranně omezen módním postmoderním relativismem. Tento výklad současného umění nejvíce odpovídá nejmódnějším přehlídkám současnosti (Bienalle Berlin, Bienalle Liverpool, Berliner Herbstsalon, Docummenta, apod.), které jsou dnes managersky propojeny s privátními galeriemi (Hunt Kastner, Galerie Jiří Švestka, Galerie Vernon apod.). Výuka je především zaměřena na výrobu uměleckých hitů, úspěšnost v médiích a trhu. Původní umělecké myšlení a prožívání je přeučeno na přejímání a práci s ověřenými postupy a výrazovými prvky, které jsou strategicky a bez souvislostí namontovány na své bezprostřední okolí.

Vysoké školství zcela podlehlo masové výrobě umělců, kteří jsou vychováváni pro přesycený globální umělecký trh. Stav cítit a reflektovat svět jako umělec zdegeneroval do zbytečného povolání. Povolání, na kterém umělec spolupracuje s teoretikem, manažerem a komerční galerií. Denně je svět zanášen masovou nadprodukcí předražených uměleckých děl, jejichž životnost určuje globální trh, média a nadbytek ambiciózních teoretiků a kurátorů.

Pražská akademie si jako jedna z mála škol na světě zachovala svůj klasický přístup k umění a výuce, čímž je unikátní. V českých médiích se za posledních pár dní objevilo několik článků, ve kterých je tento klasický přístup záměrně zkreslován, banalizován a často zcela nepochopen.

Delší dobu již víme, že i záchodová mísa může být uměleckým dílem, když ji vystavíme v galerii, ale zároveň uměleckým předmětem být přestává pokud ji z výstavního prostoru odneseme na skládku. Z těchto důvodů se kontinuální přístup a práce s původním myšlením, vhodným výběrem médií a propojení díla s bezprostředním okolím jeví jako podstatný a klasický. Unikátnost, bohužel již jen několika ateliérů akademie (Intermediální škola prof. Milana Knížáka apod.), se v poslední době stává atraktivní i pro zahraniční univerzity, které si se vzniklou tržní totalitou a nadbytkem, který si kvůli finanční krizi stále více diktuje příjem ze státních kas, neví rady.

O nově vzniklé vědecké centrum projevily vážný zájem již dvě německé univerzity. Výpady studentů a Senátu, kterým musí Akademie a rektor čelit je s největší pravděpodobností odradí.

Otázkou zůstává, proč by si pražská akademie nemohla zachovat svůj klasický přístup k výuce umění a poskytnout možnost takovým studentům, jejichž talent je natolik silný, že jej není možné ovlivnit módními trendy a teoretickým diktátem? Proč by nemohla alespoň jedna státní vysoká škola zůstat svobodná?

Vzniklá situace kolem akademie jen znovu poukazuje na bezohlednost a netoleranci vůči jakékoliv výchylce z průměru a odmítání novodobé totality módních trendů, a to i přestože jak iniciátoři tohoto protestu tvrdí jde o průhlednost a morálku především. Proč se tedy nepřihlásí nebo nepřestoupí na jednu ze šesti reformovaných a progresivních uměleckých škol?

Proč nespokojení umělci v pedagogických pozicích neodejdou tam, kde by nemuseli čelit nemorálnímu chování a nenechají zvolit nový senát, který si většina na Akademii přeje?