(Ne)kreativní účetnictví v Národní galerii

Současné vedení Národní galerie v čele s Vladimírem Röslem představilo v polovině ledna 2012 veřejnosti konečně výstavní plán pro rok 2012, a zároveň tak nastínilo, jakým směrem se Národní galerie pod novým generálním ředitelem profiluje.

Nové vedení galerie avizovalo čtyři větší výstavní projekty; v pořadu Českého rozhlasu Aréna byly však prezentovány konkrétně pouze tři. Nejvýraznější by v letošním roce měla být výstava holandské malby ze sbírek Národní galerie, Rembrandt & Copany, výstava Jakuba Schikanedera a dlouho očekávaná výstava současného českého umění.
V podobně zamlženém duchu probíhala diskuze o rozpočtu Národní galerie pro letošní rok, kdy generální ředitel Vladimír Rösl nebyl schopen současnou situaci Národní galerie vyhodnotit, konkrétně představit rozpočet na výstavy a na provoz galerie.
Ve výstavním plánu mimo jiné chybí dnes již na naší scéně etablovaná soutěž pro mladé umělce, Cena 333, což osobně považuji za velmi bolestivou a nepochopitelnou ztrátu pro naši kulturu. Vymlouvat se na nedostatek financí v souvislosti s Cenou 333 je zcela absurdní, protože díky minulému vedení NG je provoz soutěže zcela pokryt mecenátem ze soukromých zdrojů. Cena 333 a výstava s ní spojená byla velmi důležitým a osvobozujícím počinem, který nelimitoval českou scénu pouze komerční soutěží Ceny Jindřicha Chaloupeckého.
Nemohu se ubránit znepokojujícímu dojmu chystající se totality, což mi jen potvrzuje chystaná výstava „Mezi první a druhou moderností (1985 - 2012)“, kde vzhledem k množství presentovaných umělců zcela chybí účast právě těch umělců a skupin, kteří silně representují „to“ netrendové, autentické a magické podhoubí na naší scéně, což je pro takovouto výstavu zcela zásadní. Z těchto důvodů považuji tento kurátorský projekt za zcela necitlivý a neprofesionální.
Další nejasnosti se nabízí kolem postavy Marty Smolíkové, jejíž role a přímý osobní vliv v Národní galerii byl z rozhovoru jasně patrný, ale její reakce byly rovněž podivně nekonkrétní a zcela nekonstruktivně formulované.
Z dobře odmoderovaného rozhovoru v pořadu Aréna vyplynula pouze špatná finanční situace Národní galerie a snaha nového managementu mainstreamově laděným marketingem oslovovat širokou veřejnost, mecenáše a sponzory, ale bez konkrétních plánů a vizí.
Srovnáme-li množství a kvalitu výstav, které se v minulých letech tolik kritizovanému bývalému vedení podařilo uskutečnit, je třeba si nekompromisně položit otázku, jestli nás skutečně pan Rösel přesvědčil, že je schopen takovou instituci dobře vést?
Bojím se, že pokud naše kulturní veřejnost brzy nezakročí, po zkorumpovaném ministru Jiřím Besserovi zůstane v naší nejdůležitější galerii nezhojitelná jizva!