Národní galerie bez Milana Knížáka

    Právě před rokem jmenoval, dnes již za majetkové nesrovnalosti odvolaný ministr kultury Jiří Besser do vedení Národní galerie ekonoma Vladimíra Rösla, který tak po dvanácti letech vystřídal ve vedení Milana Knížáka. Celé výběrové řízení, jehož prvním iniciátorem byl Besserův předchůdce Václav Riedelbauch, bylo od počátku vyvoláno občanskou iniciativou „Čas na změnu“, která se několik let snažila o sesazení Milana Knížáka z vedení galerie.  Oba bývalé ministry spojuje, kromě snahy o odvolání bývalého ředitele Národní galerie, ještě jejich nedávná a nepříliš lichotivá komunistická minulost, což se stalo pro naší největší a nejvýznamnější galerii osudným.

  Dav se mýlí vždycky

    Milan Knížák dokázal stabilizovat finanční zázemí Národní galerie, která čelila mnohamilionovým dluhům. Využil své přímé a nekonvenční osobnosti a přesvědčil celou řadu soukromých subjektů k mecenášství umění, což lze v raně kapitalistické společnosti považovat za zázrak. Získal celou řadu historických paláců, které rekonstruoval, čímž připravil pro budoucnost galerie možnost finančního zázemí v podobě různých prestižních pronájmů, což je v západním světě zcela běžnou praxí.

   Pod vedením Milana Knížáka byla nadčasově předělána, bez ohledu na populistické módní trendy, stálá expozice moderní sbírky českého a světového umění. Díky spolupráci umělců s historiky umění vznikla architektonicky čistá, barevně členěná a srozumitelná expozice, jejíž důraz byl zaměřen spíše na osobnosti českého výtvarného umění a jejich celoživotní uměleckou cestu, než sledování jednoho zaběhlého rámce, podle nějž jsou otrocky modelovány sbírky, expozice a samotná díla po celém světě, a který navíc díky čtyřicetileté komunistické totalitě ve sbírkách Národní galerie téměř chybí. Milan Knížák zapůjčil několik zahraničních děl ze svých sbírek, díky svým osobním kontaktům a prestiži získal i několik zahraničních děl z privátních sbírek umělců nebo konkrétních sběratelů, a to převážně těch děl, která jsou pro český kontext podstatná (Beuys Joseph, Buffet Bernard, skupina Fluxus, Heindricks Geoffrey, Mathieu Georges, Nam June Paik, skupina New New Painters, Nitsch Hermann, Schad Robert, Spoerri Daniel, ale také význačná díla Čechů – Brázda Pavel, Černý Karel, Sobotka Ivan, Sýkora Zdeněk, Šlenger Karel, Tomalík Antonín, Valenta Rudolf). Zároveň byla založena i sbírka tzv. „nejmladších“, což je nejkompletnější sbírka nedávné české malby a plastiky.

   Expozice moderního a současného umění tím, že se vymanila ze zajetí klasické časové chronologie, ale zaměřila se na osobnosti, míšením různých dosud neočekávaných prvků (díla klasické moderny, zbraně, užité umění, loutky, motocykly, auta), a oborů (umělec, historik umění), se stala světovým unikátem, postmoderním dílem v té nejkrystaličtější formě. Barevné řešení uměleckohistorické expozice moderního umění již přejímají světové galerie, což je možné aktuálně vidět v berlínské Neu National Galerie v instalaci výstavy „Der geteiltte Himmel. Die Samlung 1945 – 1968“. Začleněním dobových zbraní do expozic považuji za velmi silný moment, který se opět snaží, s mnohem menší intenzitou, následovat berlínská výstava, a to umístěním hyperrealistického sousoší Duana Hansona - „Policeman and Rioter“ do centrálního vchodu výstavy. Pražská Národní galerie tak připravila atraktivní expozice, které zdůraznily silné momenty českého umění a nepropadly snahám následovat provinčním způsobem zahraniční scénu. Mimořádnost těchto stálých expozic potvrzuje i skutečnost, že se stala cílem zájmu exkurze Mezinárodního kongresu historiků umění (CIHA-International Congress History of Art), která se uskuteční v rámci červencového setkání v Norimberku.

     V uplynulém desetiletí připravila sbírka moderního umění několik významných samostatných výstav českých umělců (Brázda Pavel, V. V. Modrý, Šlenger Karel), kteří byli do té doby českou uměleckohistorickou veřejností přehlíženy. Výstavy byly zaměřeny na silný životní příběh umělce, který hledal svou vlastní uměleckou cestu, a i přes překážky totalitního režimu a imitování západního umění si dokázal pevně stát za svou představou života a uměleckého díla.

   Dalším velmi obohacujícím přínosem Národní galerie bylo založení Ceny 333, díky níž přestala být česká scéna limitovaná komerční Cenou Jindřicha Chalupeckého. Cena, která byla zaměřena na díla více klasická, zjemnila pohled na nejmladší podobu českého umění, a byla zcela financována ze sponzorských darů. První ročník Ceny 333 se neodmyslitelně vepsal do dějin českého výtvarného umění tím, že cenu získala skupina ZTOHOVEN, za své nekonvenční a sociálně silné dílo Mediální realita, o čemž se zmiňovalo několik světových deníků (např. The New York Times).

   Za vedení Milana Knížáka došlo i k založení tradice pořádání bienále současného umění, které se postupně přerodilo v trienále. Trienále Národní galerie bylo obohacujícím protipólem ke komerčnímu a trendy bienále organizované časopisem Flash Art. V jeho kontextu získala Národní galerie řadu důležitých a pozoruhodných akvizic současného českého i světového umění (Haroldo Higa, Li Siao-sung, Qin Ga), ke kterým by se jinak nedostala.

  Čas na změnu

   Vladimír Rösel po roce svého působení nebyl schopen komplexně veřejnosti představit ani onu novou koncepci Národní galerie, kvůli které byl, alespoň podle ministryně kultury Aleny Hanákové, do funkce angažován. Během jeho vedení přišla galerie o značnou část sponzorů, historických paláců a prestiž. Nový ředitel  propustil vedení sbírky moderního a současného umění a nenašel za něj stále ještě adekvátní náhradu.

    K Ceně 333  Vladimír Rösel nezaujal žádné stanovisko a po půl roce stále ještě nevyhlásil 6. ročník soutěže. Zřejmě hodlá spektrum uměleckých soutěží a prestižních příležitostí pro mladé umělce bezdůvodně znovu zredukovat na monopol Ceny Jindřicha Chalupeckého, a tím připravit mladou uměleckou generaci o nejsvobodnější uměleckou soutěž a velkorysou finanční výhru v hodnotě 333 000 Kč.   

    Jediným novým projektem, a to pouze převzatým, je kontroverzní výstava „Ostrovy odporu“, která vznikla pod hlavičkou Vědeckovýzkumného pracoviště Akademie výtvarných umění. Výstava, která měla veřejnosti představit postmoderní umění za posledních pětadvacet let, je pouze úzkým výsekem dobových trendů a kýčů, ve kterém nalezneme značnou část jmen umělců, kteří stojí pod onou občanskou iniciativou „Čas na změnu“. Výstava je omezena pouze jedním pohledem na postmodernizmus, a to módním postmoderním relativizmem, a jejím výsledným dojmem je nuda a prázdnota.

   Jediné, co nový ředitel NG prezentoval jako „novou koncepci“ Národní galerie, je přesun stávajících stálých expozic z místa na místo. To jednak představuje veliké nebezpečí pro vzácné národní poklady, ale také silné finanční zázemí, jehož potencionální zdroje jsou v době celosvětové finanční krize nezanedbatelnou otázkou. Zároveň není stále jasné, kdo bude autorem, duší, tvůrcem těchto nových expozic, kdo tedy hodlá přepsat po Milanu Knížákovi dějiny českého a světového umění, a jak? Z toho co je známo, by se měl Veletržní palác stát jakýmsi skladištěm a odkladištěm přebývajících exponátů, a marginálních projektů výstav krajského charakteru. Člověk se nemůže ubránit podezření, jestli se nechystá vytunelování tohoto velmi atraktivního, cenného a rozlehlého architektonického objektu.

A co na to iniciativa „Čas na změnu“? Po třinácti letech poprvé mlčí!