Ostrovy odporu - odpad globalizace

Již zcela pod taktovkou nového vedení otevřela počátkem března Národní galerie dlouho očekávanou výstavu současného českého umění: „Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985 – 2012“. Výstava zabírající dvě patra Veletržního paláce má být mimořádně komplexní a zasvěcený pokus o zhodnocení českého postmoderního umění posledních dvou desetiletí. Národní galerie hostí projekt, na kterém pět let pracovalo Vědecko – výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění. Výběr téměř dvou stovek exponátů sedmdesáti autorů ovšem prezentuje jen výrazně omezenou selekci, jíž kurátoři, manželé Ševčíkovi a Edith Jeřábková, vysvětlují zájmem o ta díla, která zásadně ovlivnila české umění první dekády našeho století.

Postmoderna jako trend

Druhou polovinu osmdesátých let na výstavě zastupují autoři, o jejichž díle je dnes možné říci, že jde vždy s duchem doby. O této omezenosti a opatrnosti svědčí i skutečnost, že v době totality byli vybraní umělci prosazováni oficiálním stranickým časopisem Rudé právo, stejně tak i kurátory hrdinsky oslavované nekonvenční výstavy v kulturních střediscích na Opatově, v Blatninách či Makromolekulárním ústavu ČSAV, byly organizovány s podporou tehdejšího Svazu socialistické mládeže.

Kopírování tehdejších trendů lze vysledovat téměř na každém rohu. Kovandův Znepokojivý obraz“ z roku 1987 odkazuje k tehdy módnímu, v témže roce na Dokumentě v Kasselu prezentovanému, ruskému SOCARTU, který se ale objevil v tehdejším Sovětském svazu již na počátku 70. let. Kovanda z něj přejímá zcela evidentně ikonografii socialistické propagandy v kombinaci se symboly popkultury. Obdobně spekulativního charakteru se jeví i díla Pavla Humhala. Humhalova „Instalace“ z roku 1990 postrádá umělecké procítění především kýčovitým výběrem materiálu, neopracovaného dřeva, bez jakýchkoliv souvislostí k tradičně podaným štukovým sloupům. Takto bychom mohli pokračovat krok za krokem téměř celou výstavou.

V podobně laděném duchu je podáno i pokračování výstavy současného českého umění. O vystavených dílech je možné tvrdit, že jsou tvořena v rytmech několika současných světových trendů.

Světová scéna je formována zcela podle vzoru oblíbených reality show, kdy světoví galeristé spolu s pedagogy vysokých škol vyrábějí umělce dle poptávky doby a trhu. Tyto tendence se projevují podobně jako v pop music několika různými přístupy, pro které je charakteristická naprostá srozumitelnost či naopak čistá nesrozumitelnost, podbízivost nebo naopak chladnost s nezájmem, a to vše se stejnou intenzitou; tedy zpracování různých i vážných témat bez jakýchkoliv rizik.

Podobně jako v hitparádách se i na uměleckém trhu hity rychle střídají a jsou kalkulativně a eklekticky sestaveny z prvků časem již prověřených stálic. Výstavou prezentované „umělecké“ produkty jsou typickou provinční mutací světových trendů, a to navíc bez důrazu na technické možnosti současného světa.

Odpor ve službách všeobecného kýče

Koncepce výstavy postrádá „záměrně“ jakoukoliv pevnou a didaktickou strukturu, což je autory obhajováno tím, že v postmoderní době je lineární vývoj umění již překonaný. Jeden styl se nerodí jako reakce na předchozí, na místo toho vedle sebe koexistuje nespočet uměleckých přístupů a hledisek. Jiří Ševčík vysvětluje: „Zmizel pevný kontinent jednotného pevného umění, objevila se pluralitní uskupení, jakési ostrovy“.
Proč je tedy výběr autorů omezen výhradně jen několika módními proudy, které jsou oficializovány a komercializovány? Odpověď divák nenalezne ani v množství dobových katalogů a časopisů. Podivně působí i jednostrannost výběru textů současných filozofů, sociologů a historiků umění, který má dokreslovat různorodost a rozdrobenost dnešního světa.
Výstava je profilována celosvětovým populisticky orientovaným módním trendem, který nejlépe vystihují slova Jiřího Ševčíka: „Umění musí reagovat na společenskou a ekonomickou situaci“.

Výběr skupin Gumo guar, Podebal nebo Rafani, nepředkládá žádná rizika (stejně tak jako je nenabízí aktivita těchto skupin samých). Všechny jejich akce jsou vynucené, davem a médii předem kýčovitě odsouhlaseny. Kde zůstala skupina ZTOHOVEN, která společnosti klade podstatnější otázky?
Podobné protiřečení nalezneme prakticky v celé expozici. Dílo Ivana Voseckého „UMĚNÍ JE NIC NECHTÍT“ je rovněž dobovým kýčem, protože téměř většina mladších vystavujících umělců žije z grantových programů a rezidencí, které právě  z těchto důvodů podléhají diktátu doby.

Kde zůstal cyklus obrazů Jana Wolfchena Vlčka „ART IS VIRUS“? Nehodil se do expozice snad tím, že by narušoval „první neoavantgardní“ výstavu v Národní galerii?      Proč autoři do výběru nezařadily „Apropriace“ Štefana Tótha, které jsou ve srovnání s podobně laděnými díly Dominika Langa více klasická? zacházející s mnohem výraznější uměleckou zkratkou? Kde zůstala klasická malba a socha, která je pořád silným vyjadřovacím prostředkem celé řady současných umělců? Neměla by nás v Národní galerii zajímat spíše díla podstatná, která pak trendy následují?

Nepůvodnost, vykalkulovaná provokace a spekulace v souvislosti s tím být stále „IN“ je pravděpodobně ona kurátory objevná formotvornost.

Devalvace hodnot

Ostrovy odporu nám paradoxně představují ve velmi zúžené nabídce onen Bělohradského globální  koloběh výrobků, směny a odpadků. Svou omezenou a úzce vyprofilovanou koncepcí bez struktury by se výstava hodila do prostor pražského Doxu, který je svým charakterem „privátní Kunsthalle“ mnohem adekvátnějším prostorem než Národní galerie, která má prezentovat a pečovat o hodnotná a časem prověřená díla.

Současné umění stále silněji podléhá komerčnímu diktátu, proto se  klasická podoba umění jeví opět tolik aktuální a podstatná.Pod hlavičkou Národní galerie působí výstava velmi provinčním a zavádějícím dojmem.

Ostrovy odporu se jeví jako velmi nešťastný a neprofesionálně připravený projekt, o čemž svědčí i neustálé změny, které doprovázely jeho dlouholeté přípravy, v jejichž finále se stále čeká na vydání katalogu.

Doufejme jen, že výstava nebude prodloužena, protože vedení Národní galerie stále nepředložilo kompletní výstavní program pro letošní rok.